Chicago Blackhawks

Kyle Beach vystoupil v médiích, Chicagem otřásá skandál

Útočník Kyle Beach (31), kterého si před lety Chicago vybralo v 1. kole draftu, ve středu vystoupil z anonymity a v těžkém a emotivním rozhovoru pro televizní stanici TSN hovořil o své otřesné zkušenosti jak se sexuálním napadením ze strany tehdejšího videotrenéra Brada Aldriche, tak především s tím, co následovalo. Ani Blackhawks, ani NHLPA Beachovi neuvěřili a klub upřednostil cestu za sportovními úspěchy v právě probíhajícím playoff 2010, které Chicago dotáhlo až k zisku prvního Stanleyho poháru po 49 letech. Za svou roli při (ne)vyšetřování Aldrichova agresivního chování už u Blackhawks skončili GM a president Stan Bowman s dalším vysokým funkcionářem Alem MacIsaacem, tehdejšího trenéra Joela Quennevilla (nyní Florida) s asistentem GM Kevinem Cheveldayoffem (nyní Winnipeg) si předvolal komisionář NHL Gary Bettman a klub dostal od vedení soutěže pokutu 2 miliony dolarů. Rozhořčená veřejnost však požaduje hlubší odezvu a celý případ má několik rovin: kromě samotného napadení Beache Aldrichem a následné přezíravosti vedení Blackhawks můžeme očekávat, že se v nejbližších dnech bude prošetřovat také chování tehdejších spoluhráčů Beache, kteří o situaci měli vědět a hráče urážet. Podrobněji dále v článku.

V letech 2010–2015 sice Blackhawks vybojovali třikrát Stanleyho pohár a po řadě hubených let patřili k naprosté špičce NHL, přesto nelze přehlédnout, že se klub musel a musí vypořádávat s významnými šrámy na své pověsti. Pod vedením CEO Johna McDonougha se z Blackhawks stal úspěšný celek, který úzkostlivě pečoval o svou značku – a nyní se zdá, že při této snaze překročil určitou hranici. Nálada ve veřejném prostoru je dnes jiná než tehdy před 11 lety a je snadné říkat, že na místě Kylea Beache by každý z nás jednal jinak, stejně jako je snadné říkat, že bychom jednali jinak na místě McDonougha, Bowmana a dalších, kteří mohli, měli a neudělali víc pro to, aby Beachovi nezpůsobili další trauma a aby v důsledku zabránili tomu, že Aldrich v následujících letech mohl opětovně hledat jiné oběti. Beach se se svou otřesnou zkušeností musí vyrovnávat dodnes a před 11 lety našel jen minimálního zastání.

Co se přesně stalo?

Videotrenér Brad Aldrich chtěl s hráči navazovat bližší kontakt než by se na trenéra patřilo. Na jaře 2010 Beach ve Spokane uzavřel svou juniorskou kariéru, odešel na několik zápasů do Rockfordu a pro playoff posílil Blackhawks jako rezerva. Hokejisté v této rezervě trénují zvlášť, jsou však připraveni naskočit, pokud by to během playoff bylo potřeba. Jednoho večera u Aldriche doma, kam se s Beachem a nejmenovanou ženou přesunuli z baru, popisuje každý z účastníků jinak. Beach je nicméně ve svém výkladu přesvědčivý, zatímco proti Aldrichovi hovoří jeho následná trestná činnost. Beachem popisované události naplňují podstatu znásilnění a Aldrich mu měl následně vyhrožovat, že mu zničí kariéru (dříve než v NHL vlastně vůbec začne), pokud někomu řekne o jeho sexuální orientaci. Beach, tehdy dvacetiletý, nebyl jediným Aldrichovým cílem – alespoň jeden další (nejmenovaný) hráč Blackhawks dostal od videotrenéra nemravné zprávy a návrhy. Beach se následně svěřil mj. Paulu Vincentovi, dovednostnímu trenérovi, který býval dříve policistou. Ten zalarmoval vedení klubu a doporučil, aby věc oznámilo chicagské policii. Jenže k tomu nedošlo.

Jaká byla reakce klubu?

Stručně řečeno: Blackhawks upřednostnili klid na práci a touhu po sportovním (a obchodním) úspěchu. Ihned po čtvrtém a posledním utkání v sérii 3. kola playoff v San José se uskutečnila schůzka vedení, na které se Beachovo obvinění řešilo. Vzpomínky účastníků se rozcházejí v důležitých detailech: není jasné, nakolik si všichni přítomní uvědomovali přesnou závažnost situace (že šlo o sexuální napadení, které lze kvalifikovat jako znásilnění, a nejen o nějaké nepřístojné návrhy za hranicí slušného chování), a kdo všechno vystupoval aktivně v tom smyslu, že takové věci nesmí ohrozit sportovní výsledky, tím spíš, že jsou Hawks tak blízko vytouženému grálu.

Jednání se zúčastnili CEO John McDonough, vicepresidenti Jay Blunk a Al MacIsaac, GM Stan Bowman, asistent GM Kevin Cheveldayoff a mentální kouč James Gary, který o Beachově obvinění kolegům referoval. V průběhu jednání se připojil i hlavní trenér Joel Quenneville. Bowman ve svém tiskovém prohlášení tvrdí, že incident měl jako nejvýše postavený funkcionář řešit McDonough, nikdo z přítomných už se ale v následujících dnech a týdnech nezajímal, jestli probíhá vyšetřování a proč Aldrich stále pokračuje ve své práci jako dosud. Bowman dále uvádí – a Beach jeho slova v rozhovoru pro TSN potvrzuje –, že Quenneville o všem dobře veděl a byl to právě on, kdo tlačil na to, že jsou sportovní výsledky přednější než cokoliv jiného.

Gary měl Beache přesvědčovat, že je všechno jeho vlastní vina, a McDonough věc oznámil oddělení lidských zdrojů až o tři týdny později, poté, kdy Chicago vybojovalo Pohár. Aldrich byl na oslavě, později měl Stanleyho pohár na jeden den u sebe a s klubem se rozešel v tichosti, když raději rezignoval než aby umožnil plnohodnotné vyšetřování svého chování.

Co se pak stalo s Beachem?

Beache si Chicago vybralo jako 11. celkem na draftu 2008 a později patřil za jeden z velkých omylů skautingu Blackhawks. Silové křídlo z Vancouveru, které hraje na hraně, provokuje a zároveň je šikovné při zakončení a kolem branky, od takového si Blackhawks kdysi hodně slibovali. V juniorské lize měl Beach výborná čísla, v poslední sezoně nastřílel 52 gólů v 68 zápasech a zdálo se, že má do NHL našlápnuto i přesto, že měl pověst raubíře.

Na kempu nadějí jen pár týdnů po zisku Stanleyho poháru 2010 se Beach nechvalně proslavil dvojitou rvačkou s menším norským talentem Mathisem Olimbem, kterého následné zranění zřejmě připravilo o výraznější šanci zabojovat o příležitost v NHL. Beach sám v přípravném kempu Blackhawks nezaujal a i s ohledem na vysoké umístění na draftu si vyslechl hodně kritiky, kdy mu byla často vytýkána nezaujatost, lenost, potažmo lajdáctví. Dnes už víme, že situace byla o mnoho složitější a je s podivem, že Beach vůbec dokázal v klubu, který se k němu zachoval tak zle, bojovat o naději na místo v NHL ještě víc jak tři roky. V Rockfordu odehrál celkem 169 zápasů, ve kterých nasbíral 76 bodů (41+35) a 422 trestných minut. Chicago jej v prosinci 2013 vyměnilo do Rangers za Brandona Mashintera, Beach pak dohrál sezonu v Hartfordu v AHL a v létě zamířil do Evropy. Několik sezon působil v rakouské EBEL, před dvěma lety ho mohli vídat fanoušci na Slovensku v dresu maďarského Miškolce a nyní hraje nižší ligu v německém Erfurtu.

Co se pak stalo s Aldrichem?

Chicago se s Aldrichem rozešlo v tichosti, což mu umožnilo získat další zaměstnání v hokejovém prostředí: u amerického hokejového svazu, na univerzitách Notre Dame a Miami-Ohio nebo na střední škole v Michiganu. Právě zde byl v roce 2013 odsouzen za sexuální obtěžování, kterého se však dopouštěl i na Miami-Ohio o rok dříve.

Odchod Aldriche provázely veškeré finační bonusy spojené s úspěchem v playoff a jeho jméno je vyryto na Poháru. Blackhawks mu údajně měli napsat doporučující dopis pro nové zaměstnání, to se však dosud nepotvrdilo.

Jakou roli v tom sehrávají hráči?

Beach tvrdí, že se věc brzy rozkřikla a že o ní zřejmě věděl každý. To potvrzují bývalí hráči Blackhawks Brent Sopel s Nickem Boyntonem a Daniel Carcillo, který později hrával v Chicagu a v červnu 2010 bojoval o Stanleyho pohár na druhé straně, dokonce řekl, že se o tom vědělo i v táboře Flyers tehdy během finále. Jonathan Toews, Patrick Kane a Duncan Keith to odmítají, už v létě i nyní tvrdili, že se o všem dozvěděli teprve později a že identitu Beache jako Johna Doe zjistili teprve, když sám vystoupil ve středu v TSN.

Beach hovoří o tom, že byl často terčem urážek a posměšků, a i když v tomto směru není konkrétní, na tehdejší hokejisty Blackhawks se snáší kritika a veřejnost volá po odpovědích. Beach za Chicago hrál jen v přípravných zápasech, jinak působil na farmě v Rockfordu. Je možné, že Toews, Kane, Keith a další věděli jen málo a s Beachem nebyli v kontaktu? Nebo bylo toxické prostřední především v Rockfordu, kde byl hlavním trenérem nechvalně známý Bill Peters a odkud byla cesta do NHL hodně daleká?

Toews a Kane ve svých posledních prohlášeních vyjadřují Beachovi podporu, je to ale tak trochu málo. Stejně jako trenér Colliton zároveň upozorňují, že GM Stan Bowman je dobrý člověk, který se pod tlakem okolností nerozhodl příkladně. V tom mají možná pravdu, ale ani Bowman, ani nikdo jiný z účastníků oné schůzky v San José se Beachovi neomluvil (nebo se resp. vůbec veřejně nevyjádřil). Což je v ostrém kontrastu k tomu, když se Beach v TSN emotivně omluvil studentovi střední školy, kterého Aldrich obtěžoval o tři roky později. Chicago prostřednictvím Rockyho a Dannyho Wirtze vykročilo správným směrem, jiní se ale stále zříkají své odpovědnosti a/nebo zdá se litují víc toho, že se vůbec celá věc objevila po letech na světle, než že se v první řadě vůbec stala.

Kyle Beach se stal obětí Brad Aldriche a především skrze Jamese Garyho a Johna McDonougha následně obětí klubu. NHLPA o napadení věděla také a neudělala nic. Nikdo ze zainteresovaných neinformoval policii. Nakolik machistické a šovinistické prostředí profesionálního sportu, symbolizované posměšky a urážkami spoluhráčů, protihráčů a ostatních lidí, kteří se kolem ledu pohybují, Beachovi jen dále ublížilo, to se možná teprve dozvíme v následujících dnech.

Není tak těžké pochopit, že se Beach dostal situace, které sice mohl předejít anebo se s ní vyrovnat lépe, ale ve které se snadno stal obětí agresora a zaplatil za to vysokou cenu. Ano, každý je zodpovědný za své vlastní chování a Beach pak zřejmě měl napadení oznámit na policii, to ale nic nemění na tom, že se k němu měl klub/zaměstnavatel zachovat lépe – ať už jde o pozdní reakci, neuskutečněné interní vyšetřování nebo přesvědčováním, že je to vlastně jen jeho vina. Jenže stejně tak není těžké pochopit, že funkcionáři spoléhali na to, že věc řeší jejich nadřízený, že se cítili pod tlakem sportovních a obchodních úspěchů, že nechtěli riskovat svoje pohodlí a raději strkali hlavu do písku, že spolehlivě zafungoval efekt přihlížejícího. Jistě, ale obhajoba v duchu, že jsem nevěděl nebo že jsem jen plnil rozkazy – taková, ani historicky, neobstojí. Vedoucí představitelé Blackhawks mohli a měli udělat víc, jak pro Beache, tak pro všechny ty, kterým Aldrich zkřížil cestu později. Teď za to musí zaplatit cenu, která je nesrovnatelně nižší než čím si prošel Beach – McDonough, Blunk a Gary klub opustili už dříve, Bowman skončil v Chicagu i u americké reprezentace, skončil i MacIsaac. Zdali budou Cheveldayoff s Quennevillem následovat, zdali se tím nějak mění Quennevillova vydlážděná a zasloužená cesta do Hokejové síně slávy, to teprve poznáme.

V dnešní době, která je na podobné věci přecitlivělá, jsou takové záležitosti pod drobnohledem, navíc v tuto chvíli, kdy je veřejnost po uvolnění zprávy a Beachově odvážném osobním rozhovoru maximálně rozčilená. Je však potřeba si uvědomit, že je rozdíl mezi tím, aktivně se na páchaném zlu podílet, do nějaké míry ho tolerovat a ignorovat anebo svou nečinností jen umožnit. A jako společnost se musíme ptát sami sebe, proč bychom měli profesionální sportovce a funkcionáře (herce, spisovatele apod.) považovat za morální vzory, když před sebou máme stále mnoho příkladů těch, kteří si zasluhují naši úctu, ale i takových, kterým patří jen opovržení. Někdy z čistě sportovního hlediska, někdy právě z toho mimosportovního.

Rád bych si myslel, že na Beachově místě – ve 20 letech, na prahu kariéry v NHL u úspěšného klubu – bych se do podobné situace jako on nikdy nedostal nebo bych dokázal zareagovat lépe.

Stejně tak bych si rád myslel, že na místě Bowmana, Quennevilla a dalších bych si dokázal uvědomit, že v některých chvílích jde sport nebo byznys stranou, že moje zodpovědnost sebou nese i těžká, nepříjemná a riskantní – byť správná a lidská – rozhodnutí.

Ale jistý si nejsem ani trochu.

Omlouvám se Kylu Beachovi za to, že jsem v něm vždy viděl jen promrhaný talent, hokejistu, který neměl dost dovedností či vůle na to, aby se dokázal prosadit. A říkám si, kolik dalších takových sportovců nebo lidí obecně nenaplnilo svůj potenciál v důsledků vlastních chyb a přešlapů nebo pod tlakem prostředí a nejrůznějších okolností, které zůstávají na veřejnosti tajemstvím.

Nepatřím k těm, kteří by volali po věšení lidí na kandelábry při každé příležitosti, ale všichni ti, kteří mohli a měli Beachovi nabídnout nějakým způsobem pomoc a podporu a z různých důvodů to neudělali, ti se s tím musí ve svém svědomí vyrovnat. Pro nás ostatní… je v pořádku dožadovat se odpovědí a odpovědnosti, jako nejdůležitější ale vidím to, abychom dokázali podobným situacím předcházet: na jedné straně maximálně podpořit oběti sexuálního násilí tak, aby se necítily sami a bezbranné a neprožívaly ve své mysli vše znovu a znovu, a na druhé straně se především osvětou snažit o to, aby obětí – tak jako pachatelů – bylo co nejméně.

Příběh Kylea Beache, který nejen ve středu projevil velkou odvahu, v tom musí být důležitým krokem, motivací a mementem: pro Blackhawks, pro Chicago, pro NHL, pro hokej, pro všechny, kterým záleží na slabších, zranitelných a lidech obecně.
„Neboť k vítězství zla stačí jediné: aby dobří lidé nedělali nic.“