Chicago Blackhawks

Rockford IceHogs vyřadili dres #29 brankáře Crawforda

V sobotu 10. února se bývalý brankář Blackhawks Corey Crawford dočkal výrazného ocenění. Farma Chicaga v Rockfordu vyřadila před utkáním s Chicagem Wolves jeho dres #29 a Crawford se tak stal prvním bývalým hokejistou IceHogs, kterému se této pocty dostalo. V Rockfordu strávil tři roky předtím než se naplno prosadil do NHL (a dříve ještě nastupoval za předchozí rezervu v Norfolku) a stále drží řadu klubových brankářských rekordů. Blackhawks si jej vybrali ve 2. kole draftu 2003 a Crawford pak v Chicagu strávil celou svou kariéru. Dvakrát získal Stanleyho pohár, v roce 2017 pomohl Kanadě vybojovat zlatou medaili na Světovém poháru a dvakrát obdržel Jenningsovu trofej pro brankáře s nejnižším průměrem obdržených branek v sezoně. V létě 2020 se dohodl na smlouvě s New Jersey, během přípravného kempu však pověsil brusle na hřebík a v NHL tak nastoupil pouze za Blackhawks. Celkem v NHL odchytal 488 utkání a dalších 96 přidal v playoff, v obou případech shodně se skvělou úspěšností zákroků 91,8 %. Před vyvěšením dresu poskytl Crawford rozhovor novináři Scottu Powersovi z The Athletic, jehož překlad si můžete přečíst zde.

Corey Crawford o důvodech svého konce, kariéře u Blackhawks, ocenění od IceHogs a životě po hokeji: otázky a odpovědi

Corey Crawford nikdy nebyl rád v centru pozornosti. Vážil si toho, že ho mají fanoušci Blackhawks rádi, a těšilo ho, když v United Center vyvolávali jeho jméno po sérii podařených zákroků, k mikrofonu se ale nikdy nehrnul. Od toho byli v týmu jiní.

Tedy, kromě toho známého momentu v Grant Parku.

„Moje děti už to viděly, už o tom ví. Vědí, co tatíček provedl,“ smál se Crawford při středečním rozhovoru.

Ale obvykle takový nebýval. V zápasech sice emoce a soutěživost neskrýval, jenže v civilu byl úplně jiný. V šatně Blackhawks byste těžko hledali někoho klidnějšího.

Proto nikoho vyloženě nepřekvapilo, že se z hokeje vytratil ve chvíli, kdy v lednu 2021 oznámil, že svou kariéru končí. O důvodech jeho konce však nebylo úplně jasno, bylo to celé spíš tak trochu záhadou. Podepsal dvouletou smlouvu s New Jersey Devils a nastoupil do přípravného kempu, jenže z osobních důvodů z něho odešel a brzy poté uveřejnil své rozhodnutí o konci kariéry. Od té doby se stáhl a odmítal rozhovory. Loni se sice zúčastnil rozlučkového večera Mariána Hossy, ale povětšinou se držel mimo veřejné dění, přestože s rodinou stále bydlí na předměstí Chicaga.

Až do nedávna. V minulosti se na Crawforda obrátilo několik jeho bývalých týmů s tím, že by ho chtěli nějakým způsobem ocenit, ale tehdy na to ještě nebyl připravený. Potřeboval trochu větší odstup od své aktivní kariéry hráče. Ale teď už je tomu jinak, najednou je Crawforda všude plno, alespoň na jeho poměry. Koncem listopadu jeho dres s číslem 29 vyřadil juniorský tým Moncton Wildcats z QMJHL a v sobotu přijde na utkání Rockfordu IceHogs, kteří jej ocení zařazením mezi své čestné osobnosti (Ring of Honor).

Před sobotní událostí Crawford hovořil s The Athletic o tom, proč uzavřel svou hráčskou kariéru a co se stalo v New Jersey, o svých vzpomínkách na působení u IceHogs a u Blackhawks, co dělá dnes a o dalších věcech. Rozhovor byl krácen a upraven pro lepší čitelnost. (Novinář Powers a brankář Crawford strávili v Chicagu dlouhou dobu, proto při překladu volíme tykání – pozn. př.)

V listopadu jsi si užil ceremoniál v Monctonu a teď tě čeká tohle ocenění. Je to jen náhoda, že jsou obě akce tak krátce po sobě, nebo je to tím, že jsi jim v tuhle chvíli otevřenější?

Myslím, že se mě Bernie (GM IceHogs Mark Bernard) ptal někdy v minulém roce, ale potřeboval jsem víc času, aby si všechno sedlo. Stěhovali jsme se z centra na předměstí, navíc byl Covid a pak všechny ty věci v Monctonu. Asi nadešel správný čas až teď po několika letech. Je to divný pocit, že jsou hned dvě takové akce takhle brzy po sobě. Nikdy jsem si nemyslel, že by to mohlo přijít. Je to super.

Po ukončení kariéry jsi se vytratil z veřejného dění. Potřeboval jsi několik let na to, abys to všechno v sobě nějak zpracoval a odpočinul si od hokeje předtím, než lidem umožníš, aby si tvou kariéru připomněli, a teď tomu jdeš naproti?

Bylo fakt těžké končit s hokejem právě takhle, ale byla to správná volba. Bral jsem hodně léků, benzodiazepiny, které mi předepsali lékaři. Nějakou dobu jsem je bral pořád. A pak to dospělo do bodu, kdy jsem kvůli svému duševnímu zdraví musel přestat hrát a vrátit se k tomu, abych byl zase sám sebou. Byla to pro mě docela podstatná změna. Zvyknout si na to, myslet na rodinu a tak. Děti a věci okolo, řešit školy a podobně. Utekla už nějaká doba a teď se zdá, že máme na všechno stále míň a míň času, hlavně tím, že dvě starší děti hrají hokej. Ale ano, už je to nějaká chvíle, takže jsem k těm věcem otevřenější.

Hodně jsi pracoval na tom, aby ses dokázal vrátit po otřesech mozku. Vypadalo to, že jsi připravený ještě několik dalších sezon odchytat. Kdyby ti Blackhawks nabídli novou smlouvu, tak bys ještě hrál, zatímco v New Jersey jsi neměl dostatečnou motivaci? Nebo to nehrálo roli?

Ne, motivaci jsem měl. Chtěl jsem za Jersey hrát. Ale v hlavě jsem už prostě nemohl. Z těch léků, těžko říct… Upřímně, bylo mi to trochu trapné, protože to nikdo pořádně nechápe, rozumíš? Je snadné říct, že mám zlomenou nohu nebo tak. Ale když vysvětluješ něco takového, čímž jsem si procházel já, tak to nikdo nepochopí anebo jen málo lidí. Mentálně jsem byl na dně. Málem jsem se z toho zbláznil. Bylo to těžké, pořádně jsem nevěděl, co se děje. Byl jsem z těch léků úplně mimo. A když jsem je vysadil, bylo to ještě horší. Cítil jsem se hrozně kvůli Jersey, že jsem je dostal do blbé situace. Chtěl jsem tam být a vyhrát s nimi Stanleyho pohár. Ale byl jsem ve stavu, kdybych jim fakt moc nepomohl.

Štvalo tě, že s tebou Blackhawks neprodloužili smlouvu? Bylo těžké se přes to nějak přenést?

To teda, pár dní jsem z toho byl naměkko. Zlomilo mi to srdce. Rozhodně to bylo náročné období. Ale nevím, těžko říct něco víc. Se Stanem (Bowmanem) nebo někým jiným z vedením jsem o tom zatím stále nemluvil. Ale asi to tak chodí. Nikdo mi nic nedluží. Líbilo by se mi, kdyby to nebyl takový byznys, protože jsem v klubu strávil 17 let. Ale myslím, že mi hlavně bylo smutno a štvalo mě, že jsem tu nemohl zkusit ještě o něco zabojovat. Ale byl jsem v situaci, kdy upřímně nevím, jestli by mi pomohlo, kdybych v Chicagu zůstal. Nebyl jsem na tom dobře. Tak to prostě je, takhle to dopadlo a necítím žádnou zášť. Možná tím, že jsem tu byl tak dlouho, tak jsem si myslel, že to zase rychle otočíme a budeme znovu bojovat o Pohár nebo tak něco. To byl můj sen a myslel jsem si, že kdybych byl zdravý… Víš jak to myslím, měli jsme stále skvělé hráče a několik vynikajících mladíků k tomu. A bylo by neskutečné, kdybychom se dokázali opět zvednout a vyhrát ještě jeden. To by bylo perfektní rozloučení, ale takhle to nakonec nedopadlo.

Léky jsi měl kvůli následkům otřesu mozku?

Nejdřív mi je předepsali lékaři z NHL. Měl jsem hodně špatných symptomů, potíže s úzkostí a tak podobně z toho jednoho (otřesu mozku), kvůli kterému jsem vynechal většinu sezony. Chvíli jsem tyhle léky bral a chvíli ne. Ale když jsem je vysadil, tak se to vždycky hodně zhoršilo. Říkám ti, je to hrozný, fakt těžký si něčím takových procházet. Pokud se jim můžete vyhnout, všem bych to poradil. Byla to náročná situace, ale na druhou stranu, měl jsem velkou radost z toho, co jsme v Chicagu dokázali. Byla to pro mě čest a splněný dětský sen. Jako malý jsem chtěl chytat v NHL a vyhrát Stanleyho pohár. Kvůli tomu jsem v mládí tak dřel, i potom v profesionální kariéře. Celý život se na to připravuješ. Je to zvláštní pocit a asi k tomu patří i zadostiučinění, že máš možnost žít si svůj sen.

Teď jsi na tom fyzicky a psychicky líp?

Ježíši, to vůbec. Záda mám v kopru. Upřímně, nejspíš mě čeká operace. Nerad o tom mluvím, nechci se na nic vymlouvat.

Ale ne, tak to vůbec neberu. Ale zdá se, že jsi na tom teď po všech stránkách lépe než když jsi odcházel z New Jersey.

Tehdy jsem měl problémy dělat cokoliv, třeba jen dojít na nákup. Život se mi smrskl akorát tak na to, že jsem byl pořád doma. Bylo to složité, to ti řeknu. A docela mě to vyděsilo. Teď už je to lepší, ale je třeba si uvědomit, že hokej není v životě všechno. Když něco děláš celý život, tak když s tím najednou skončíš, musíš si zvyknout na to, že můžeš jen tak relaxovat a nic nedělat, že nemusíš mít výčitky z toho, že bys něco šidil, že ti něco utíká. Byl jsem zvyklý každé ráno vstát, dojet na stadion a plnit si povinnosti jako vždycky. Jo, tak to je teď úplně jinak. Ale i téhle stránce života se začínám přizpůsobovat.

Dokážu si představit, že tři děti seberou hodně času.

Panebože, vůbec netuším, jak bych teď vedle toho stíhal nějakou práci. Ježíši, pokud je na děti někdo sám, ať už je to máma, táta nebo kdokoliv, je to těžký úděl. Vychovávat děti je náročná práce, vůbec to není snadné, ale člověk si to užívá. Můžu teď s nimi trávit spoustu času. Sice jsem tvrdě makal na tom, abych si mohl žít svůj sen a plnit si své cíle, ale na druhou stranu, po konci s hraním si uvědomuju, že mám taky hodně štěstí. Vydělal jsem tolik, kolik jsem si vydělal, a teď mám díky tomu dostatek volného času navíc, který můžu věnovat svým dětem.

Vědí tvoje děti, jaký jsi býval hráč?

Ví. To nejmladší je samozřejmě teprve mimino, narodilo se nám před čtyřmi měsíci. Tříleté to myslím ještě úplně nechápe, ale jeho maminka mu o tom vypráví. Nejstarší si to trochu pamatuje, protože na některé zápasy jsme ho vzali, takže byl přímo u toho. A teď je do hokeje zažraný, tak si začíná víc uvědomovat, jaká byla moje role. Každé ráno se dívá na sestřihy a nic jiného než hokej ho teď vlastně nezajímá.

Vzal jsi ho teď někdy v poslední době na zápasy Blackhawks?

Je to složité, protože v mém případě to není tak, že prostě vezmeš synka a jdete se podívat na hokej. Víš jak to myslím? A vlastně na to ani nebyl pořádně čas. Ale určitě chci, aby viděl Bedarda. Jasně, že někdy půjdeme. Možná společně s jeho kamarády z týmu, ale uvidíme. Na celé zápasy se v televizi nedívají, sledují jen sestřihy a to je prostě něco trochu jiného.

Když si občas vzpomeneš na své působení v Rockfordu, jsou to hezké vzpomínky? Vím, že jsi v AHL strávil víc času než jsi chtěl, ale bereš to teď tak, že to prostě byla součást tvé hokejové kariéry?

Přemýšlím o všem. I o tom, jaké by to bylo, kdybych se do NHL dostal ihned. Jaké by to bylo, pokud by se mi podařilo jít hned z juniorky tak jako (Marc-André) Fleurymu. Ale uvažuju nad tím i z druhé strany, protože v mém případě to nakonec vyšlo, no ne? Myslím, že jsem prožil velmi dobrou kariéru. Jenže pořád jsme hokejisti, sportovci, kteří chtějí být úspěšní, a k tomu patří i touha dostat se do nejlepší ligy na světě, ideálně co nejdřív. Ale hodně jsem se naučil. Bylo by snadné si stěžovat a prskat kolem sebe. Což, abych nelhal, jsem taky čas od času dělával. Stejně jako každý druhý. Přesto jsem se snažil do toho dát všechno, hokej si užívat a doufat, že jednou dostanu šanci.

Když se ohlížíš za svou kariérou, na co jsi nejvíc hrdý?

Hmm, no teda. Samozřejmě mě hned napadnou Stanleyho poháry. A možnost vyhrát je se spoluhráči a kamarády… je stále těžší a těžší udržet se se všemi v kontaktu, nikdy mi to úplně nešlo. Užili jsme spoustu zábavy, když jsme společně bojovali a žili si svůj sen. Nevím no, všechna ta dřina a věci, které člověk ani dělat nechce, dlouhé cesty v autobusech, zápasy v nižších ligách a všechno to, co lidi normálně nevidí. Všechny ty tréninky navíc přes léto a hromady překážek, které člověk překonává, aby se pořád zlepšoval. Někdy jsi z toho hotový, ale stejně to děláš. Z toho mám dobrý pocit, když si uvědomím, co všechno za tím stálo, že jsem to zvládl a dokázal se dostat na určitou úroveň.

Byl jsi na vyvěšení dresu Mariána Hossy. Přišel jsi i na rozloučení s Rockym Wirtzem?

Byl jsem na pohřbu. Byl to šok, hodně smutné. Ani nevím, co k tomu říct. Pro všechny to bylo náročné… S Hossou byla zábava. Večer předtím jsme šli na dobrou večeři. Bylo to skoro stejné jako když jsme kdysi na cestách chodili společně ven na jídlo.

Hossa tě nepřesvědčil k tomu, abys za ním přijel na Slovensko?

Víš co? Nemůžu hrát. Možná bych to mohl zkusil, ale párkrát bych šel do rozkleku a ruply by mi záda. Několikrát jsme o tom spolu s ním mluvili. Možná ještě někdy vyjedu na led, ale nejspíš budu muset nejdřív na operaci, aby to ještě šlo. Ale Hossa měl skvělý rozlučkový zápas. Měli jsme parádní tým, hodně vynikajících hráčů a super chlapů. Bylo to skvělé prostředí. Měl jsem štěstí, že mě draftovalo právě Chicago a mohl jsem si proto zahrát s těmito hráči. Tenhle hokej mě hrozně bavil. Jasně, když zrovna prožíváš šňůru porážek a všichni se po tobě vozí, tak je to otrava. To znáš ne? Ale pak je po všem a stejně si říkáš: Jo, to byla fakt jízda.

Tušíš, jaké to pro tebe v sobotu bude?

Vůbec. Jenom doufám, že nebudu bulet. O nic jiného mi nejde. Je to super, ale těžko říct, co od toho očekávat, takhle dopředu. Ještě mi nedošlo, že se to skutečně děje. Uvidíme. Bude to zábava.

Vyvěšení dresu #29 Coreyho Crawforda před zápasem Rockfordu IceHogs a Chicaga Wolves, 10. února 2024: